Není vzdělání jako vzdělání

Můj syn je v šesté třídě, první rok na druhém stupni. Chtěl do sportovní třídy a já měla radost, že se tam dostal. Byla jsem na něj pyšná.

S druhým stupněm jsem synovi předali zodpovědnost, co se učení a přípravy do školy týče, s tím, že pokud bude potřebovat s čímkoliv pomoc, stačí říct. Všechno bylo v pořádku, až do listopadu, kdy se začaly objevovat první poznámky. Šlo o vyrušovaní. V lednu se přidaly poznámky za zapomínání a pár lumpáren. Po rozhovoru s třídním učitelem jsem se dozvěděla, že si stěžují téměř všichni učitelé. Upřímně, byla jsem z toho hotová a nevěděla co s tím. Nepomohlo domlouvání, zákazy ani domácí vězení. Cítila jsem tlak, že se ode mě očekává, že to vyřeším. Proběhl další rozhovor s třídním učitelem a byla jsem upozorněna, že pokud to půjde takhle dál, nemusel by už příští rok ve sportovní, tudíž výběrové třídě, být. Nechtěla jsem, aby o takovou příležitost přišel.

Po týdnech strachu a stresu z celé situace jsem si řekla dost. Není na mě, abych syna ve sportovní třídě udržela. To by měl chtít hlavně on sám. Zrušila jsem zákazy, přestala mu domlouvat a opět mu předala zodpovědnost s tím, že je na něm, jak si bude tvořit svůj život. Že já to za něj dělat nemůžu. Místo toho jsem se snažila zjistit důvod jeho chování. Přemýšlela jsem, co se v době, kdy začal dostávat poznámky, změnilo. Doma ani jinde takové problémy neměl.

Čím víc jsem o všem přemýšlela, tím víc věcí mi začalo docházet. Například to, že škola na mě hází svoji zodpovědnost. Můžu se snažit sebevíc, ale respekt učitelům u svého syna nezařídím. Respektovali byste někoho jen proto, že vám to někdo nařídil? Moje generace takhle vyrostla, v té době byl respekt spojován se strachem. Stačilo se doma špatně zmínit o učiteli a byl oheň na střeše. Někteří z nás se báli jít domů s poznámkou v ŽK. Tohle všechno v nás zanechalo ošklivé zkušenosti a jelikož se nás tenkrát nikdo nezastal, zastáváme se dnes ve škole svých dětí takovým způsobem, že se učitelé bojí cokoliv říct nebo udělat. Přešli jsme z extrému do extrému. A bohužel se řítíme do dalšího. Díky tomu, jak se snažíme naše děti chránit před celým světem, vyřizujeme a děláme všechno za ně, vychováváme z nich tzv. sněhové vločky. Děti, které si neumějí s ničím poradit, protože jsme jim to nedovolili. Když se pak setkají s realitou, je to pro ně šok, který ne vždy ustojí.

Další věc, která mi otevřela oči, bylo zjištění, že učitelce na AJ je jedno, jestli můj syn ve škole při hodině něco dělá nebo ne. Nechce hlavně, aby vyrušoval. Podle mě takový přístup není úplně v pořádku. Ve vztazích si navzájem zrcadlíme naše témata. Pokud se nám na druhém něco nelíbí, bývá to většinou i naše téma, na kterém je potřeba pracovat. A tak si říkám, pokud si učitelé na mého syna, a nejen na něho, stěžují, je opravdu chyba pouze v našich dětech? Nedivím se, že škola naše děti nebaví, když to nebaví samotné učitele.

Sebevědomí, další velké téma, co se školy týče. Nechybí jen našim dětem, chybí i některým kantorům. A jelikož si neumějí zjednat respekt, rozdávají poznámky jak na běžícím páse. Z dítěte je náhle problémový žák, kterému doporučují návštěvu psychologicko-pedagogické poradny. Opravdu je potřeba, aby naše děti navštěvovali psychologa jen proto, protože někteří učitelé trpí nedostatkem sebevědomí?

Naučili nás, že škola je důležitá, že známky jsou důležité, na všechno musíte mít papír a čím víc jich máte, tím víc si vás budou ostatní vážit. Budete něco znamenat. Jenže to opravdu důležité nás škola nenaučila. Ať už se jedná o vztahy, a to hlavně o vztah sám k sobě, jak se o sebe starat, jak se správně stravovat, jak si udržet partnera, jak řešit různé životní situace atd.

Neříkám, že je škola k ničemu. Věřím, že spousta žáků se v ní najde. Jsou tu ale i tací, které škola nebaví a k těm je potřeba přistupovat jinak. A jsou to právě kluci. Dočetla jsem se, že škola funguje na principu holčiček. Ty dokáží být v klidu a dávat pozor. Kluci jsou stvořeni k pohybu, to že můj syn takhle "vyvádí" je známka toho, že je to zdravý kluk se vším všudy. Leze po stromech, běhá venku, sportuje a je přiměřeně drzý vzhledem ke svému pubertálnímu vývoji. A i když neoplývá známkami premianta, vím, že on se v životě neztratí.

Svěřujeme učitelům to nejcennější, co máme, a já bych si přála, aby k tomu školy, a hlavně kantoři, tak přistupovali. Aby na sobě pracovali, aby se nebáli být před našimi dětmi lidští. Protože i chování kantorů může dítěti způsobit trauma na celý život a zařadit ho do škatulky, do které nepatří. I dětské duše mají svoje trápení, prochází hormonálními změnami, hledají samy sebe. A my dospělí bychom tu pro ně v takových chvílích měli být.

Nechci házet všechny kantory do jednoho pytle. Ale jak už to bývá, jsou dobří učitelé a špatní učitelé. Stejně jako dobří lékaři a špatní lékaři. Dobří kouči i špatní kouči. Je to na každém z nás.