Kdo zachrání mě?

Miluju pohádky, hlavně ty animované. Princ na bílém koni, který zachrání dívku před jejím příkořím. Odveze si ji do zámku a tam žijí šťastně až do smrti. Je krásné zamilovat se na první pohled, ale co potom? Po dvou, pěti, deseti letech? Pořád je to taková pohádka? O tom už pokračování nikdo nenatočil. Pokud nepočítáte válku Roseových 😉

Dlouhé roky jsem čekala, že mě udělá šťastnou můj partner. Přece mě miluje, tak to pro mě musí udělat. Jenže nedělal. A já to brala jako důkaz toho, že mě nemá rád, že mu na mě nezáleží. Nikdo mi nedokázal dát to, co jsem potřebovala – moře lásky, porozumění, pocit, že jsem dost. Dost důležitá, dost dobrá, dost hezká. A upřímně, ani nemohl.

Když jsem byla sama bez partnera, můj život omezovaly různé strachy. Nechtělo se mi jít samotné do kina, protože co by tomu řekli lidi. Bála jsem se řídit auto tam, kde to neznám, jít na výlet sama, co kdybych se někde ztratila a tak podobně. Chyběl mi někdo, kdo by mě "vodil za ručičku". Chyběl mi pocit jistoty.

A jak o takovou jistotu přicházíme? Tak například si my dospělí myslíme, že naše děti spoustu věcí vědí. To, že nám je něco jasné a bereme to jako samozřejmost, neznamená, že tomu rozumí i naše děti. Před rokem jsem se o tom sama přesvědčila. Syn si zlomil nohu a bylo potřeba udělat rentgen. Dovezla jsem ho na invalidním vozíku, který měl podpory na nohy, k ambulanci. Když si ho sestřička odvezla a já čekala za dveřmi, uslyšela jsem: "Nestoupej na to stupátko, převrátíš se!" Řekla mu to dost rázným způsobem, vždyť takovou věc přece musí vědět. Jenže on to nevěděl. Nikdy na invalidním vozíku nejel a nemohl vědět, že pokud se na stupátko postaví, mohl by se převrátit.

Jak se v takové chvíli asi cítil? Pocit viny, že neví a měl by. Tón hlasu zdravotní sestry, jako by provedl něco špatného, situaci také moc nepřidal. Styděl se a mlčel. Žádné porozumění. Jak můžu být dost dobrý, když tohle nevím, za to mě nebudou mít rádi. Takhle se sebevědomí buduje opravdu špatně.

Takové situace nezažívají jen děti, ale i spousta z nás, dospělých. Neviňte se za to, jak jste se jako malí cítili, co jste udělali, nebo naopak neudělali, co jste vědět měli nebo nevěděli. Nebyla to vaše vina. Tyto zážitky z dětství zanechaly šrámy v každém z nás. I když jsme dnes dospělí a něco nevíme, nezeptáme se. Stydíme se. Nedokážeme si říct svoje, aniž bychom se u toho necítili provinile. Pořád nám chybí někdo, kdo by se nás zastal. Kdo by nás v té situaci zachránil. Někdo, kdo by nám porozuměl.

Ten, koho hledáme a pořád na něj čekáme, je blíž, než si myslíme. Jsme to my sami. Blbost, říkáte si? I já měla dlouhá roky problém spolehnout se sama na sebe. Strach a stud byly silnější než já a držely mě v zajetí vysoké věže. Čekala jsem na svého prince, ale nedočkala se. Pomohl mi až můj dobrý přítel vztek. Vztek sám o sobě nemusí sloužit jenom k ubližování, nadávání, vyhrožování nebo ničení. Záleží na jeho použití. Já se naučila s ním spolupracovat. Když jsem dnes v situaci, kde cítím strach, použiju vztek, který mi dodá potřebnou odvahu ke zvládnutí situace. Je to moje zbraň. Nepoužívám ji k tomu, abych s ní ubližovala druhým, používám ji ke svojí ochraně, abych se cítila jistěji. Vztek nám ukazuje narušení našich osobních hranic. Kolikrát si je necháme překročit, záleží jen na nás. Začněte místo ničení budovat svoji důvěru v sama sebe.

Všechny vztahy jsou pro život člověka velmi důležité, nezapomínejte ale, že ten nejdůležitější vztah máte sami se sebou. Být sám sobě dobrým přítelem je pocit k nezaplacení.